Doktorské studium člověku zvedne hladinu frustrační tolerance

Zeptali jsme se čerstvého doktora Mgr. Ondřeje Nováka, Ph.D., z Ústavu anatomie na jeho zkušenost a dojmy ze studia.


Ondřej Novák. Fotografie: Michal Hladík (2. LF).
Splnilo doktorské studium vaše očekávání?

Tak napůl. Představoval jsem si, že přijdu do rozjeté laboratoře, že se můj vedoucí bude aktivně věnovat tamější metodice, že dostanu projekt a budu školen. Průběžně bych publikoval a mohl se ptát kolegů i na metodiku. Měl jsem to ale jinak. Vedoucí mi velmi prozíravě sehnal zcela moderní metodiku, dvoufotonový mikroskop pro in vivo funkční zobrazování. První v republice. Můj doktorát spočíval v zavádění této metodiky, optimalizaci a použití pro sluchovou kůru u myši. Měl jsem od školitele skvělou podporu, ale z logiky věci jsem na tu metodiku byl sám a stálo to spoustu úsilí a frustrace, než jsme se dostali na světovou úroveň. Teprve pak se postupně dostavovaly vlastní vědecké výsledky.

Co jste jím získal?

Získal jsem opravdu mnoho. Musel jsem se rychle zorientovat v neurofyziologii a recentních poznatcích o zpracování a kódování ve sluchové kůře, ale také načíst velké množství metodických článků. Naučil jsem se pracovat s literaturou. Vždy jsem měl poměrně dost volnosti v budování aparatury a odpovědnost za dvoufotonovu odnož laboratoře. Vybudovali jsme tam zvěřinec a laboratorní prostory pro práci s adeno-asociovanými viry. Užili jsme si i hodně plánování a papírování.

Doktorské studium člověku zvedne hladinu frustrační tolerance. Je potřeba se naučit, že si člověk může pokazit i několikahodinovou operaci na myším mozku jejím posledním krokem. To by pak nejradši prošel zdí. A dalších takových situací by se dalo vyjmenovat opravdu mnoho... Ale za skvělý pocit z nových poznatků to stojí.

Co byste doporučil tomu, kdo o doktorském studiu uvažuje?

Mluvíme o doktorátu v biomedicíně. Vynechám nyní ty, co jim bylo vnuceno doktorské studium jako účelová kompenzace části úvazku, který jim nechce dát klinika. Tím nesnižuji doktoráty na klinikách, i tam je řada fantastických studentů i školitelů zapálených pro vědu. Vynechám také věčné studenty, co doktorské studium považují jen za protáhnutí studentského života a mládí. Zbydou ti, kteří skutečně zvážili, že jim doktorát přinese něco i pro další život. Ty bych pak mohl ještě rozdělit podle jakési míry žízně, vnitřního motoru, s jakým jdou po poznání. Když někdo chce získat hlubší znalosti, naučit se chodit ve vědě, naučit se moderní metodiky, ale spíše by mu po obhájení vyhovovalo třeba využití svých znalostí v komerční nebo obecně aplikované sféře, pak bych volil spíše zaběhnutou laboratoř či kliniku se zavedenými metodikami a konkrétním zaměřením.

Když někdo chce dělat vědu celý život, myslím, že už v průběhu doktorského studia by si měl vyzkoušet hodně samostatnosti, posunování metodiky a maximální nasazení. Představu si uděláte podle fungování vybrané laboratoře. Běžte se tam podívat a promluvte si s případným školitelem. Především ale s nějakými doktorandy, co tam pár let již jsou. Pokud máte čas, pár týdnů tam pomáhejte, než se upíšete. Pokud se vám tam líbí, proberte se školitelem podrobnosti. Jak se dívá na to, že vycestujete na půl roku na stáž, jaké jsou platové podmínky v průběhu celého studia, za kolik let je obvyklé na pracovišti obhájit atd.

Jaká strategie studia se vám osobně vyplatila?

Hodně pracovat a plánovat. Bez prvého se člověk nikam nedostane, bez druhého se zblázní nebo vyhoří.

Kam směřujete, jaké jsou vaše plány nyní?

Dostalo se mi velké pocty a byl jsem na základě doporučení kolegů draftován přímo fakultou. Dostal jsem laboratoř, kde rozjíždím výzkum epilepsie pomocí in vivo optofyziologických metod. Kombinace dvoufotonové mikroskopie – calcium imagingu, ultrarychlé jednofotonové mikroskopie – voltage imagingu, virových transdukcí a technologie kraniálního okna v živých myších modelech epilepsie již teď přináší zcela nové poznatky. Mám možnost postupně si budovat svůj tým lidí. Do budoucna bychom chtěli skutečně jít po epileptogenezi a iktogenezi na úrovni jednotlivých neuronů, neuronových typů a neuronálních okruhů. Pro několik typů epileptické tkáně. Upřímně věřím, že to povede k adresnější a účinnější léčbě. Budu rád, když se najde nějaký dobrodruh, který by se k nám chtěl připojit, třeba i formou doktorského studia.

V Mrtvém údolí v Kalifornii (archiv O. N.).
Vydáno: 26. 6. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.