Lebka a osová kostra

Průběh zkoušení

Zkoušení z lebky bude probíhat ústní formou. Každý student dostane několik otázek z pěti okruhů. Zkoušení probíhá na lebce a na dolní čelisti. Samostatné kosti lebky (kromě dolní čelisti) tedy nebudou zkoušeny. Součástí zkoušení není povinné kreslení, ale v případě složitých topografických prostor (např. cavitas tympani) si student může pomoct jednoduchou kresbou znázorňující ohraničení a obsah daného prostoru. Z hlavových nervů je potřeba vědět jejich český a latinský název, číslo nervu a otvor, kterým nerv vstupuje/vystupuje z lebky, nebo případně jeho průběh v kanálu (např. n. facialis). Pokud otvorem prochází větev nějakého nervu, tak by studenti měli vědět, ze kterého hlavového nervu daná větev odstupuje (zejména u větvení n. trigeminus). Jádra, části a funkce hlavových nervů, jako i názvy jejich větví, které přímo neprocházejí lebkou, není potřeba znát.

1. okruh – Topografické prostory lebky

Student musí topografický prostor správně lokalizovat na konkrétní lebce, popsat podrobně její ohraničení a stručně obsah (např. v očnici se nachází oční koule, nervus opticus, okohybné svaly, cévy a nervy a slzní žláza). V případě, že do této krajiny ústí některý z průchodů hlavových nervů nebo nejdůležitějších cév, student je uvede při popisu oblasti.

Seznam otázek:

  1. Orbita
  2. Cavitas nasi
  3. Cavitas tympani
  4. Fossa infratemporalis
  5. Fossa pterygopalatina
  6. Fossae cranii

2. okruh – Průchody a otvory v lebce

Najít průchod některé ze struktur (viz tabulky Průchody v lebce a jejich obsah z učebnice Memorix anatomie str. 58–60). V případě, že průchodem prochází i jiná struktura, student i tuto bez vyzvání uvede. Otázka může být položena jak formou – např. OT: Co je toto? ODP: Foramen rotundum, prochází tudy nervus maxillaris ze střední lebeční jámy do fossa pterygopalatina; tak i formou – OT: Ukažte mi, kudy prochází nervus maxillaris. ODP: Je tady (ukázat), je to foramen rotundum a vede ze střední lebeční jámy do fossa pterygopalatina.

3. okruh – Jiné struktury a spojení na lebce

Poznat několik dalších struktur na lebce dle výběru zkoušejícího. Otázka může být opět položena formou – OT: Co je toto? ODP: Sulcus arteriae meningeae mediae; nebo – OT: Ukažte mi sulcus arteriae meningeae mediae. ODP: Je tady. Student může být také vyzván, aby poznal nebo ukázal a popsal např. vedlejší nosní dutiny, canalis nervi facialis, úpon hltanu na lebeční spodinu, lebku novorozence, kosterní spoje na lebce, některé antropometrické body nebo pohlavní rozdíly na lebce. Studenti zatím nemusejí umět úpony mimických svalů, hlubokých krčních a zádových svalů, ale měli by znát začátky a úpony svalů na processus mastoideus, processus styloideus, dolní čelisti atd.

4. okruh – Klinické poznámky a zajímavosti

Zkoušející se může zeptat na několik klinických poznámek a zajímavostí zejména z níže zveřejněných seznamů.

5. okruh – Snímky ze zobrazovacích metod

Student může také dostat nějaké otázky na struktury na snímcích kostí a kloubů lebky a osové kostry.

6. okruh – Svaly hlavy a krku

Odpovědět na otázky týkající se především začátků, úponů, funkcí a inervací svalů hlavy a krku a rovněž jejich fascií.

Klinické poznámky

Pterion je kraniometrický bod v místě styku os sphenoidale (ala major) s os parietale a os frontale. Je nejslabším místem lebeční klenby. Na dotyk je velice citlivý. Je místem, do kterého se při stresu ukládá velké napětí měkkých tkání. Během vývoje se na tomto místě nacházel vazivový fonticulus sphenoidalis.

Sinus sphenoidalis slouží jako přístupová cesta k hypofýze při jejích operacích (např. odstranění nádoru), tzv. transnazální transsfenoidální přístup.

Fonticulus anterior slouží u novorozenců a kojenců k orientačnímu posouzení stavu hydratace (při dehydrataci je vpadlý) a intrakraniálního tlaku (při intrakraniální hypertenzi, např. při hydrocefalu, dochází k vyklenutí fonticulus anterior).

Přes fonticulus anterior je možno u novorozenců a kojenců provést ultrazvukové vyšetření mozku a získat vzorek žilní krve ze sinus sagittalis superior.

Fonticulus anterior a fonticulus posterior slouží porodníkům k orientaci na hlavičce novorozence při porodu.

Při zánětu vedlejších nosních dutin (sinusitis) je poklep nad příslušnou dutinou bolestivý a hrozí přechod infekce přes tenkou kost do nitrolebečního prostoru. Na RTG snímku může být patrné jejich zastření.

Při zánětu čelní dutiny je bolestivý výstup n. opthalmicus (1. větev trigeminu).
Při zánětu čelistní dutiny je bolestivý výstup n. maxillaris (2. větev trigeminu).
Při zánětu čichových sklípků je bolestivá oblast nosního kořene.

Sinus maxillaris má úzký vztah ke kořenům horních zubů, zejména pak ke špičáku, který má nejdelší kořen.
Cellulae ethmoidales mají úzký vztah k očnici přes velmi tenkou lamina orbitalis ossis ethmoidalis (zastarale nazývána lamina papyracea), kudy se u malých dětí může šířit zánět do očnice (orbitocellulitis).

Přestup zánětlivých procesů do dutin neurokrania se děje většinou krevní cestou z nosní dutiny, vedlejších nosních dutin či ze středního ucha nebo traumaticky a je rizikový vznikem meningitidy.

Blow-out fracture vzniká při nárazu malého předmětu (např. tenisového míčku) do oka. Typicky dochází k roztříštění dolní stěny očnice. Může dojít k patologické komunikaci s čelistní dutinou a uskřinutí dolního přímého svalu.

Při zlomenině stropu nosní dutiny můžeme pozorovat výtok mozkomíšního moku z nosu (liquorrhea). Příznakem často také bývá popotahování nosu.

Na nosní přepážce se nachází locus Kiesselbachi (Littleova oblast), v němž je nejvyšší hustota kapilárních pletení, a tudíž jde o nejčastější zdroj krvácení z nosu (epistaxe).

Přístup do fossa pterygopalatina (potřebný k podvazu a. maxillaris) je možný skrze sinus maxillaris, neboť zadní stěna čelistní dutiny je současně přední stěnou fossa pterygopalatina.

Umrtvení n. alveolaris inferior se provádí v zubním lékařství podáním svodné anestezie do blízkosti foramen mandibulae ve spatium pterygomandibulare.

Otitis media (mezotitída) je nejčastější onemocnění sluchového ústrojí. Jedná se o hnisavý zánět, nejčastěji u dětí v kojeneckém a batolecím věku a může se projevit velkou bolestivostí ucha až prasknutím bubínku.
 

Zajímavosti

Kosti lebky se vyvíjejí z mezenchymu obklopujícího základ mozku. Podle vývojového původu dělíme kosti lebky na tři hlavní skupiny:

 

Chondrocranium – fylogeneticky nejstarší část, původně chrupavčitý model se v procesu chondrogenní osifikace mění na lebeční spodinu.
Desmocranium – krycí kosti lebky, vznikly přímo z mezenchymu dezmogenní osifikací.
Viscerocranium – fylogeneticky nejmladší část lebky. Kosti obličeje vznikají z mezenchymu žaberních oblouků (zejména z prvního) dezmogenní osifikací. Výjimku tvoří středoušní kůstky pocházející z chrupavek 1. a 2. žaberního oblouku a dále jazylka (z chrupavek 2. a 3. žaberního oblouku) vzniklá chondrogenní osifikací.

 

Sutura frontalis persistens (metopica) odděluje původní párové základy kosti (je ventrálním pokračováním sutura sagittalis), zaniká do 2 let věku, přetrvává jen u 5–8 % populace.

Pyramis (pyramida) je zastaralý termín pro skalní kost.

Lamina/membrana papyracea ossis ethmoidalis je zastaralý termín pro lamina orbitalis ossis ethmoidalis. Je velmi tenká a náchylná k prolomení.

Processus alveolaris se po ztrátě zubů snižuje na horní i dolní čelisti.

Fontanela je zastaralý, i když v klinice stále používaný termín pro fonticulus (velká fontanela – fonticulus anterior, malá fontanela – fonticulus posterior).

V lupíncích se mohou objevit i samostatná osifikační centra, ze kterých vzniknou drobné kůstky: os bregmaticum ve fonticulus anterior či os epiptericum ve fonticulus posterior.

Pro vedlejší nosní dutiny (paranazální dutiny) se v klinice používá zkratka VDN.

Sinus maxillaris (antrum Highmori) ústí do nosní dutiny prostřednictvím hiatus semilunaris.

Hiatus semilunaris je vyústění sinus maxillaris et frontalis a cellulae ethmoidales anteriores et medii do meatus nasi medius.

Středoušní dutina zahrnuje vlastní cavitas tympani (bubínková dutina), dále antrum mastoideum, cellulae masotideae a tuba auditiva.

Hlavní informace, klinické poznámky a zajímavosti k tomuto tématu jsou v učebnicích popsány zejména v kapitolách Kostra, Kosterní spoje a Topografie. Některé struktury a prostory jsou blíže popsány v kapitole Trávicí systém (např. úpon hltanu na lebeční spodinu), Dýchací systém (např. nosní dutina a vedlejší nosní dutiny), Periferní nervový systém (např. schémata větvení a průběhu hlavových nervů) a Smysly (středoušní dutina).

 

Lebka 3D Atlasu 

Vydáno: 25. 10. 2016 / Poslední aktualizace: 8. 1. 2019 / Odpovědná osoba: MUDr. Radovan Hudák