Chirurgické obory pro mě představují specifickou formu umění

Ve čtvrtek 9. července 2020 promoval v Karolinu čerstvý lékař MUDr. Vojtěch Kunc, který za svůj mimořádný přínos obdržel Cenu děkana 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Vojta je velmi podnikavý a všestranný člověk, který toho během studia na naší lékařské fakultě již hodně zvládl. Kromě práce ve studentském senátu založil úspěšné a vyhledávané Kurzy chirurgických dovedností a přiblížil tak chirurgické obory našim studentům. Jeho vědecké práce byly otištěny ve dvou nejprestižnějších anatomických časopisech. Měl také příležitost absolvovat řadu zahraničních stáží v exotických zemích (Nepál, Indie, Jižní Korea…), a o tom všem jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Rádi se připojujeme ke všem gratulantům a přejeme Vojtovi hodně štěstí a úspěchů v jeho další kariéře.

Být lékařem byla vaše volba od dětství? Kdo vás inspiroval stát se lékařem?

To opravdu ne. Celou základní školu jsem byl spíše „sportovní typ“ ve stínu geniálního staršího sourozence. Až přijetí na gymnázium mi začalo pomalu vnukávat myšlenku, že bych se mohl věnovat medicíně. Hodně mě ovlivnil třídní učitel František Kučera nadšením pro biologii.

A měl jste v „záloze“ nějakou alternativu, kdyby medicína nevyšla?

Alternativy jsme se spolužáky v legraci řešili celé studium. Nejvíc se mi líbila myšlenka otevřít cukrárnu. Ale asi bych tam dělal obsluhu. V oblasti pečení jsem spíše konzument.

Proč jste si vybral naši fakultu?

To bylo úplně náhodou. Chystal jsem se především na přijímačky na 1. lékařskou fakultu, ale po návštěvě několika přednášek docenta Vajnera, na doporučení staršího kamaráda, jsem si to u nás okamžitě zamiloval a už se mi jinam nechtělo.

Jaké pro vás bylo studium na lékařské fakultě? Na co budete ze svých studentských let na medicíně nejvíce vzpomínat?

Studium bylo určitě náročné. Nejraději budu vzpomínat na momenty se spolužáky. Velký stres a různé nemocniční přešlapy vedou k mnoha komickým situacím. Většina z toho, co před lety bylo hororové, je dnes již příjemnou vzpomínkou.

Kdy vám bylo nejvíce úzko? Co bylo na studiu nejobtížnější?

Těch momentů bylo určitě několik. V prvních ročnících si často člověk potřebuje dokázat, že na medicínu stačí. To ale paradoxně může vést ke zvýšenému psychickému tlaku na výkon a k obtížím se studiem. Většina z těch kamarádů, kteří tyto obtíže měli, je měla právě z tohoto důvodu. Pro studenta vyššího ročníku je pak zdrojem obav představa, že se po dostudování stane „špatným lékařem“. Tuhle negativní motivaci mnozí vyučující nevědomky podporují přísným zhodnocením klinického scénáře „vždyť vy byste ho zabil!“, což často vede k tomu, že se studenti zdráhají aktivně zapojit do výuky.

Co vás na lidském těle překvapilo během studia nejvíc?

Fascinuje mě variabilita lidského těla. Přijde mi nádherné, že se všichni lišíme i ve „vzhledu našich orgánů“. Měl jsem to štěstí přihlížet několika operacím v Indii, kde byly mistrně využity individuální abnormality k lepšímu operačnímu výsledku. Pro mě osobně toto představuje pomyslný vrchol chirurgického umění. Dále mě nepřestává překvapovat schopnost lidského těla se hojit.

Jaké vlastnosti by podle vás měl student medicíny mít?

Pro mě je důležitá empatie, poctivost a touha se vzdělávat. Přijde mi důležité uvažovat o tom, zda by studenti měli být k optimálním vlastnostem vedeni, nebo podle nich spíš již ze začátku vybíráni.

Absolvoval jste celou řadu zahraničních stáží – Nepál, Španělsko, Indie, Řecko, Rakousko, Maďarsko, Gruzie, Jižní Korea. Kde se vám z pohledu medicíny nejvíce líbilo?

Výběr stáží vždy souvisel s určitou představou o druhu zkušenosti, kterou jsem si přál zažít. Z hlediska získání praktických dovedností byly úchvatnými zeměmi Gruzie a Nepál, kde se mým velkým vzorem stala Shilu Shrestha – první ortopedka v tomto státě. S radostí též vzpomínám na možnost provádění mikrochirurgických výkonů a šití nervů na této stáži. Španělsko, Indie, Maďarsko a Jižní Korea – to byly spíše stáže, které mi pomohly hlavně z teoretického hlediska.

Lišily se nějak výrazně přístupy k pacientům, k lékařské praxi? Překvapilo vás něco? A v které zemi to bylo naopak nejkomplikovanější?

Přístupy se lišily leckdy významně a často jsem pociťoval vděk za u nás (i přes výhrady) fungující systém. V Nepálu mě například šokovalo, že vůbec nelze odebrat dítě rodičům v případě týrání. Při pohledu na vyryté písmeno na kůži a vědomí, že situaci nelze dál řešit, prožívá člověk pocit absolutní bezmoci. Nebo když lékař vyhodí brečící dítě ze sálu a naúčtuje kompletní výkon…

Přivezl jste si nějakou zkušenost či dovednost, kterou budete ve své praxi u nás aplikovat?

Za velmi přínosný považuji přístup indických a nepálských doktorů, kteří si uvědomují nedostatek svého vzdělávacího systému a sami si aktivně shání přednášky a videa z prestižních amerických univerzit. Ti nejlepší z nich nás pak vědomostmi předhání právě díky dobrému přehledu v informačních zdrojích.

A pak samozřejmě vášeň pro obor. Poznal jsem traumatologa, který odrodil sekcí přes tisíc dětí během tří let na nočních službách, které si bral dobrovolně navíc, aby rozvíjel své chirurgické schopnosti. Musím říct, že manuálně je asi nejzručnější operatér, kterého jsem zatím viděl.

Proč je tak důležité, aby mladý lékař měl možnost vyjet na stáže a kurzy?

Stáže a kurzy představují stěžejní část praktické části vzdělávání, které během studia člověk může získat. Myslím, že nabyté dovednosti jsou cenné obzvláště na začátku po nástupu do zaměstnání. Stáže v zahraničí navíc formují uvažování lékaře. Setká se s jinými operačními i vyšetřovacími postupy, zažije různé přístupy k pacientovi a z každé země si pak může vzít to, co považuje za lepší. Zároveň poznává mnoho dalších mladých lékařů, se kterými může dále měnit zkušenosti přes sociální média. Tyto kontakty jsou pro mě asi nejcennější.

A je obtížné se na vybrané zahraniční kliniky a pracoviště dostat?

Z počátku velmi. Obzvláště na prestižnější kliniky je často nutné mít zajímavý životopis a přehled v oboru. Nutno poznamenat, že nemá smysl jezdit na prestižní univerzity, pokud je tam daný obor zanedbávaný. Mně se osvědčilo začít se základy v rozvojových zemích a teoretické stáže na uznávaných univerzitách pak vybírat podle vědeckých publikací, doporučení přátel v oboru a působení daných profesorů v odborných společnostech. Zpočátku se může celý proces zařizování stáží zdát komplikovaný, proto se vždy rád podělím o potřebné informace s mladšími kolegy, když mě kontaktují.

Setkal jste se někdy s přístupem, že nejlepší je hodit do vody a naučit se sám plavat?

S tímto přístupem jsem se u nás setkal pouze v jedné okresní nemocnici. Možná je to tím, že jsem se pohyboval spíše ve velkých zdravotnických zařízeních. Rozhodně to nelze srovnávat s rozvojovými zeměmi, kde mladý lékař dělá prakticky vše. Na prestižních pracovištích jsou naopak mladí lékaři tradičně spíše výpomocnou silou. Myslím, že v České republice je to zatím zlatá střední cesta. Zapracovat by to chtělo na systematickém vzdělávání mladých lékařů. 

Jak toto „stínování“ zkušenějších lékařů vypadá v zahraničí?

Setkal jsem se s širokou paletou způsobů vedení mladých lékařů od téměř úplné autonomie, kdy starší lékař řešil pouze případné problematické komplikace výkonu, k přístupu, kdy hlavní část péče o pacienta obstarával starší lékař a mladý lékař pouze vypomáhal s přípravou a vyšetřeními. Obě tyto krajní varianty považuji za extrémní.

V posledních letech dochází k určité „generační výměně“, kdy nová generace lékařů už nechce trávit svůj veškerý čas v nemocnici, ale chce mít oproti starší generaci více času na své zájmy, koníčky, rodinu. To se netýká jen zdravotnictví, jde to napříč celou společností. Jak jste na tom vy osobně?

Mám velké štěstí, že mým největším koníčkem i zájmem je vybraný obor. Čas na rodinu je samozřejmě velká priorita, ale pořád doufám, že se vše podaří úspěšně skloubit. Ne každý to má stejně a považuji za správné, aby lékař mohl vykonávat své povolání a zároveň měl i nárok na volný čas. Věřím, že je to možné, když se jako společnost naučíme využívat čas lékaře efektivněji.

Velkým a bouřlivým tématem jsou obrovské zátěže přesčasové práce – zatímco v západních zemích se přesčasy týkají zejména mladých lékařů před atestací, u nás tato situace trvá i po získání vyšší kvalifikace. Je podle vás nějaká šance na změnu?

Na jedné z nejprestižnějších asijských klinik v Indii jsem viděl, že lékaři pracovali prakticky bez dovolené od „svítání do tmy“ včetně víkendů. Zatímco ve Španělsku naopak měli pracovní dobu čtyři dny v týdnu. Kromě několika výjimek dosahovali obdobných medicínských výsledků. Z toho usuzuji, že odpovědí by při zachování dostupnosti i kvality péče mohla být změna v organizaci práce, dostatku nelékařského zdravotnického personálu a v důslednějším dodržování stanovených termínu výkonů ze strany pacientů i lékařů. V tom u nás vidím prostor ke zlepšení.

Prozradíte nám, kam po škole zamíříte? A jaká bude vaše specializace?

Směřuji do Ústí nad Labem na traumatologii. Později bych se rád profiloval k chirurgii ruky v jejím plném rozsahu. Teď je ale hlavním cílem naučit se operačním dovednostem a uvidíme, kam mě osud zavane.

Co vás na vaší práci nejvíc baví? Z čeho máte v poslední době radost?

Chirurgické obory pro mě představují specifickou formu umění, při které máte šanci prožít naprosto jedinečný pocit plynoucí z reparace lidských tkání. Když se k tomu přidá správně zvolená a provedená technika s nutnými znalostmi a synchronizací celého týmu, je radost z takové operace nepopsatelná. Sice se ne vždy vše podaří takto na sto procent a i přes technicky bravurně provedený výkon tomu nemusí výsledek odpovídat, ale i přes to mě tato činnost těší a naplňuje.

Výsledky vaší práce byly otištěny ve dvou z nejprestižnějších anatomických časopisů. Jak jste tento úspěch pro stále ještě studenta medicíny vnímal?

Velmi mě baví proces psaní článků, vymýšlení a ověřování hypotéz. Mám velké štěstí, že si mohu poskládat tým podle svého uvážení. Pracuji tedy výhradně s lidmi, se kterými rád trávím volný čas. Z toho důvodu mi i pomáhá bratr se statistikou a sestra s ilustracemi. Přináší to pak hezké rodinné debaty. Otištění v prestižních časopisech pro mě bylo velkou úlevou, že jsem nevymyslel „nějakou blbost“, ale něco, co má hlavu a patu.

Myslíte, že studenti a lékaři mají čas na vědu?

Mnoho studentů má obrovskou touhu se vědecky angažovat a mají i dobré nápady. Bohužel je velmi obtížné najít profesory a docenty, kteří budou nápadům naslouchat. Nemyslím, že by potenciál byl omezen časovými možnostmi studentů, ale spíš časem pedagogů.

Co vás vedlo k založení Kurzů chirurgických dovedností a jak se na ně díváte teď, když jejich vedení předáváte dál?

Proces zakládání byl velmi pozvolný a před šesti lety vzešel z obnovení dobrovolné výuky chirurgického šití ve spolupráci s Nikol Gabrielovou a Antonínem Haluzou. Mou velkou motivací bylo a je představit chirurgické obory jako umění a předat nadšení a touhu po zdokonalování se. Přál bych si tento přístup předávat tak, aby si ho účastníci zachovali i do další praxe.

Za organizací kurzů šití stojí rozsáhlý tým lidí, takže předávám pouze základní část a své působení bych rád posunul k dalším „rozšířením“. Moc mě těší práce našich organizátorů Michala Beneše, Jirky Brabce a Loty Havlíkové.

Máte kromě medicíny ještě nějaké další záliby?

Rád vařím a poznávám nové kultury. Baví mě botanika a po letech se znovu vracím k psaní Wikipedie.

Na závěr se nemohu nezeptat na váš nejsilnější zážitek na anatomii?

Těch je opravdu mnoho a obtížně se vybírá jeden konkrétní. Ty nejsilnější jsou samozřejmě z piteven. V paměti mi nejvíce utkvěla první pitevní cvičení a působení na anatomickém ústavu ve Štýrském Hradci, kde i přes všechny kvality této instituce na člověka tíživě dopadá vědomí, že ústav během druhé světové války školil mediky jednotek SS.

Rozhovor vedla Libuše Stoklásková

Created: 11. 7. 2020 / Modified: / Responsible person: MUDr. Radovan Hudák