Test Dýchací systém probíhá písemnou formou dle obecných pravidel písemných testů (viz Průběžné testy – organizace). Test bude zaměřen především na obecnou stavbu dýchacího systému, složení, uložení, stavbu, syntopii, cévní zásobení, inervaci a vývoj orgánů dýchacího systému. U každého orgánu je třeba vědět cévní zásobení, včetně zdrojových tepen, odvodních cév a příslušných mízních cév. Zvýšenou pozornost je nutno věnovat míznímu odtoku z plic a inervaci hrtanu. Součástí testu jsou otázky na topografii mezihrudí, histologickou stavbu a vývoj orgánů, projekci orgánů, klinické poznámky, zajímavosti a struktury na snímcích zobrazovacích metod. Může padnout i otázka o vývoji intraembryonálního coelomu včetně bránice. Test je ukončen kreslením a popsáním (obvykle) jednoho z vybraných obrázků ke kreslení.
Klinické poznámky
Likvorea je únik mozkomíšního moku ze subarachnoidálního prostoru. Při zlomeninách nebo operacích v oblasti přední lebeční jámy může mok odtékat z nosní dutiny.
Locus haemorrhagicus Kiesselbachi je okrsek na chrupavčité části nosní přepážky v úrovni předního okraje dolní skořepy a je místem častého krvácení (epistaxe). Jedná se o vlásečnicovou pleteň z povodí 5 tepen (a. labialis superior, a. ethmoidalis anterior et posterior, a. sphenopalatina, a. palatina major).
Při zánětu vedlejších nosních dutin (sinusitis) je poklep nad příslušnou dutinou bolestivý a hrozí přechod infekce skrz tenkou kost do nitrolebečního prostoru. Na RTG snímku může být patrné jejich zastření.
Při zánětu čelní dutiny je bolestivý výstup n. ophthalmicus (1. větev trigeminu).
Při zánětu čelistní dutiny je bolestivý výstup n. maxillaris (2. větev trigeminu).
Při zánětu čichových sklípků je bolestivá oblast nosního kořene.
Sinus maxillaris má úzký vztah ke kořenům horních zubů, zejména pak ke špičáku, který má nejdelší kořen.
Hrtanový vchod a hlasová štěrbina jsou zúžená místa, v nichž může dojít k zaklínění cizího tělesa s následným kašlem a dušením.
Laryngoskopie je vyšetření hrtanové dutiny buď nepřímo (zrcátkem), nebo přímo (zavedeným laryngoskopem).
K poškození n. laryngeus recurrens dochází nejčastěji při operacích štítné žlázy (blízký topografický vztah nervu a žlázy). Při jednostranném poškození dochází k zeslabení hlasu. Při oboustranném poškození dochází navíc k dušnosti při obrně m. cricoarytenoideus posterior. Levostranný nerv bývá častěji poškozen (nádorem mediastina nebo Pancoastovým nádorem hrotu plíce) kvůli svému delšímu průběhu.
„Obrna postiku“ je obrna musculus cricoarytenoideus posterior (dříve nazýván m. posticus). Při obrně je porušena jeho schopnost udržovat volný průchod hlasovou štěrbinou během nádechu.
Tracheotomie je operační výkon, při němž se zepředu podélně protne stěna průdušnice. Horní tracheotomie se vede pod cartilago cricoidea a nad isthmus glandulae thyroideae. Dolní tracheotomie se vede pod isthmus glandulae thyroideae v úrovni třetí průdušnicové chrupavky.
Endotracheální intubace je zavedení tubusu do průdušnice ústy (orotracheální intubace, OTI), nebo nosem (nazotracheální intubace).
Cizí těleso při vdechnutí (aspiraci) vniká asi v 75 % do pravé hlavní průdušky, vzhledem k jejímu širšímu průsvitu a směrové návaznosti na průdušnici.
Plicní embolie je život ohrožující stav, který vzniká na podkladě obstrukce arteria pulmonalis nebo její větve. Nejčastěji se jedná o tromboembolickou obstrukci (zejména z pánevních žil nebo hlubokých žil dolní končetiny), méně často o embolii tukovou (při zlomeninách), embolii plodovou vodou (při porodu), vzduchem (při poranění) nebo nádorovými buňkami.
Pneumothorax je nahromadění vzduchu či jiného plynu v pohrudniční dutině. Příčinou může být poranění hrudníku, prasknutí subpleurálních bul, některé lékařské zákroky (opichy páteře, kanylace podklíčkové žíly, punkce hrudníku, atd.).
Pleurální punkce je nabodnutí pohrudniční dutiny. Lze zvolit přístup skrz 2. nebo 3. mezižebří v medioklavikulární čáře (poloha v polosedě) při pneumothoraxu, nebo skrz 6. mezižebří v přední axilární čáře (poloha vsedě) při fluidothoraxu. Punkci je vhodné provádět pod ultrazvukovou kontrolou, i pro možnost punkce v jiném mezižeberním prostoru.
Drenáž pohrudniční dutiny navazuje na pleurální punkci a slouží k odstranění vzduchu nebo tekutiny.
Zajímavosti
Hranice mezi horními a dolními dýchacími cestami se popisuje jinak anatomicky a klinicky:
Anatomická hranice: aditus laryngis
Otorinolaryngologická hranice: rima glottidis (pod níž je skokově slabší bakteriální osídlení sliznice)
Chirurgická hranice: apertura thoracis superior (přechod průdušnice z krku do hrudníku).
Tusigenní zóna zahrnuje oblasti inervované n. vagus – dýchací cesty (hrtan, průdušnice a velké průdušky), pohrudnice, bránice, osrdečník, jícen a zvukovod. Jejím podrážděním může být vyvolán kašel.
Kašel (tussis) je prudký a hlasitý reflektorický výdechový děj k uvolnění dolních dýchacích cest od hlenu, chrchle (sputum) či cizích těles dráždících či ucpávajících dýchací cesty. Po hlubokém vdechu následuje usilovný výdech při uzavřené hlasové štěrbině, provázený výrazným zvětšením nitrohrudního tlaku.
Kýchnutí je uzávěr hlasivkové štěrbiny s prudkým výdechem, který vede k vyčištění horních dýchacích cest.
Při polykání dochází k uzávěru dýchacích cest zdvižením hrtanu pomocí suprahyoidních svalů a m. thyrohyoideus a následnému uzavření hrtanového vchodu hrtanovou příklopkou.
Průduškový strom má 23 dělení.
Nocicepční vlákna (vedoucí bolest) jsou v plicích a viscerální pleuře málo zastoupena („plíce a poplicnice nebolí“). Výjimku představuje bohatě nocicepčně inervovaná oblast kolem plicní branky (n. vagus). V pohrudnici převažují nociceptory („pohrudnice bolí“), zatímco v poplicnici převažují mechanoreceptory („plíce a poplicnice nebolí“).
Klinické dělení mediastina zohledňuje především propojení mediastina s krčními prostory a retroperitoneem.
Obrázky k nakreslení
- Frontální řez hrtanem
- Laryngoskopický obraz hlasivek
- Bronchopulmonální segmenty – anterolaterální pohled
- Mediastinální plocha plic, včetně útvarů plicní branky a otisků orgánů
- Mediastinum – transverzální řez hrudníku v úrovni obratle T6
